Básně, které přicházejí, nejsou pouhými slovy.
Jsou to zprávy. Poselství.
Někdy prosté, jindy plné symbolů. Vždy však přesné.
Nesnažím se nic dokazovat. Jen naslouchám.
A hovořím s Bohem.
Tuto formu komunikace nabízím i vám. Pokud nosíte v sobě otázku, na kterou dosud nepřišla odpověď, možná ji najdete právě tady – v tichém rozhovoru, kde slova přicházejí jako poezie.
Příklad hovoru s Bohem
Byla jsem požádána, abych se zeptala na ženu z Francie, která už několik let žije s manželem a dětmi ve Švédsku a byl ji diagnostikován karcinom prsu.
Otázka zněla: Jaká je příčina této nemoci?
Odpověď přišla v této podobě:
Je to křehké stvoření, přišla tu sem na Zemi,
aby jí tu zdobila. Svoji krásu zradila.
Zapomněla, že má žít tam, kde najde duše klid.
Nepatří však do prostředí, kde na ní jen všichni hledí.
S otázkami v očích svých přichází o jemný cit.
Necítí se v bezpečí, ale mlčky bez řečí
tvoří pevný pilíř tomu, kdo s ní bydlí v jejich domu.
Musí znovu najít směr, nečekat jen na povel.
Uvnitř sebe slyšet zprávu, která křičí: „Vystup z davu!!“
Uposlechnout svoje nitro potřebuje, aby jitro
dnešní nebo zítřejší vedlo jí do bezpečí.
Vysvětlení odpovědi:
Jedná se o křehkou ženu s velmi jemnou energií, která má svět obohacovat právě touto svou kvalitou. Z nějakého důvodu ji však potlačila. Žije ve Švédsku, ale vnitřně tam žít nechce — není to prostředí, ve kterém by se cítila šťastná a v bezpečí.
Mlčky podporuje svého muže a rodinu, sama sebe upozadila. Tím postupně ztratila kontakt se svým jemnocitem i láskou k sobě samé. Přesto její nitro neustále vysílá signály, že je potřeba něco změnit, znovu se slyšet a postavit se za sebe.
Právě proto přišla nemoc — jako silné zastavení a výzva ke změně.
Po předání této odpovědi jsem se dozvěděla, že tato žena je skutečně velmi křehká, úžasná a statečná. Žije ve Švédsku, podporuje svého muže, ale uvnitř je hluboce nešťastná. Dostávala mnoho jemných upozornění, pocitů a niterních zpráv, které však dlouho neposlouchala. A tak musela přijít vážná nemoc, aby je začala konečně vnímat a udělala ve svém životě změny, které ji mohou dovést zpět k radosti — a tím i ke zdraví.
Někdy nejsme ochotni si přiznat, co opravdu hluboko uvnitř sebe cítíme. Ne proto, že bychom necítili, ale proto, že pravda může bolet. Učíme se být silní, přizpůsobiví, ohleduplní k druhým — a postupně se vzdalujeme sami sobě. Umlčujeme tichý hlas nitra, protože jeho sdělení by po nás možná chtělo změnu, odvahu, nebo opuštění jistot, na kterých jsme si vybudovali život.
Tyto pocity však nezmizí. Zůstávají v nás jako jemné signály, které se postupně zesilují. Nejprve přicházejí jako neklid, únava, smutek či pocit prázdna. Pokud jim dlouho nenasloucháme, může se stát, že tělo promluví za nás. Nemoc pak nepřichází jako trest, ale jako poslední možnost, jak nás zastavit a vrátit zpět k sobě.
Každý z nás má v sobě kompas, který ví, kde je naše bezpečí, radost a pravda. Naslouchat mu znamená znovu se spojit se svou podstatou a dovolit si žít život v souladu se sebou samými. Teprve tehdy se může začít uzdravovat nejen tělo, ale i duše.
